určovací klíč (PDF, 945,1kB) >>>
Délka předního křídla: 19-22 mm
Areál. Eurosibiřský. Od severního Španělska přes celou Evropu (včetně Velké Británie a severu Skandinávie), Turecko, evropské Rusko, severozápadní Kazachstán, Sibiř, Kamčatku a Dálný východ po Japonsko.
Biotopová vazba. Typický druh pasek a světlin v listnatých lesích i jehličnatých lesích od nížin do hor. Též široké a výslunné lesní okraje, křovinaté louky a lesostepi, zářezy cest apod. Ve vysokých horách také lavinové dráhy (Velká a Malá Kotlina v Hrubém Jeseníku).
Živná rostlina larev. Violky ( Viola spp.), zvláště v. Rivinova ( V. riviniana ), v. vonná ( V. odorata ) a v. srstnatá ( V. hirta ).
Vývoj.Jednogenerační (duben – červen.), v teplých oblastech dvougenerační (duben – červen, konec července – září). Vajíčka kladena jednotlivě na listy živné rostliny (obyčejně zespodu). Solitérní larvy aktivují do podzimu, pak přezimují, z hibernace se probouzejí brzy zjara (březen), kdy střídají žír na mladých listech violek s vyhříváním se na prohřáté opadance. Jsou poměrně pohyblivé – aktivně přecházejí mezi vhodnými živnými rostlinami a plaché, při vyrušení okamžitě padají do suchého listí. Kuklí se pod listy violek v suché opadance.
Chování. Protandričtí samci patrolují nad porosty violek, kde hledají čerstvě vylíhnuté samice. Je-li samice receptivní, “zavede” samce na místo vhodné pro kopulaci, nejčastěji na keř či mladý stromek; páření trvá 30-60 minut. U oplodněných samic byla popsána “ukrývací” reakce při přeletu samců (samice zavře křídla a skrčí se, aby byla méně nápadná). Jako u řady druhů s obdobnými stanovištními nároky jsou kolonie relativně sedentární, prostřednictvím disperzních jedinců “stopují” periodicky vznikající otevřené biotopy v lesích.
Podobné druhy v ČR. Perleťovec dvanáctitečný ( Boloria selene ), se kterým je velmi často zaměňován.
Rozšíření v ČR. Druh je poměrně rozšířený, ale rychle ustupuje a stává se vzácným. Hojnější je ješte v teplých pahorkatinách, kde se nejdéle udržela otevřená struktura lesních porostů s řadou ekotonů, slunných lesních luk apod.: pahorkatiny středních Čech, Pošumaví, východní svahy Českomoravské vrchoviny, Bílé Karpaty, Ždánické vrchy a Pálava. Vymizení z řady regionů (především v západních, severních a východních Čechách a na severní Moravě – např. Opavsko) dokazuje, že v krajině postupně řídne nabídka vhodných biotopů.
Ohrožení a ochrana. Ohrožený. Jako jiní motýli raně sukcesních stanovišť v lesních porostech vyžaduje i perleťovec fialkový místa s velmi teplým mikroklimatem pro vývoj larev vedle keřové resp. stromové vegetace. Jsou-li taková místa zastíněna a disperzní jedinci nenajdou nová stanoviště v dostatečné blízkosti, znamená to zánik lokálních populací. Vazba na lesní průseky, zářezy silnic, pásy pod elektrickým vedením a podobná místa napovídá, že v minulosti nacházel ideální podmínky ve výmladkových lesích, pařezinách, i lesích těžených výběrným způsobem. Zkušenosti z Velké Británie ukazují, že vhodné podmínky může najít v nepřezvěřených oborách. Vhodným managementem je v listnatých lesích alespoň místní návrat k výmladkovému hospodaření, případně k výběrné či “toulavé” těžbě. Ve vyšších polohách a v jehličnatých monokulturách může prospět zřízení trvalých průseků, světlin a úvozů a širokých lemů lesních cest.
Samec, východní Čechy, okolí Hradce Králové, 1996. Foto P. Bílek | Samec, Bílé Karpaty, 2007. Foto D. Černoch | Samec, Moravský kras, 2007. Foto M. Koupý |
Pár, vlevo samice, Moravský kras, 2007. Foto M. Koupý | Samice, Moravský kras, 2007. Foto M. Koupý | Samice, Moravský kras, 2007. Foto M. Koupý |
Samec, Blansko, 2005. Foto M. Koupý | Samec, Morava, 2007. Foto L. Říčánek | Samec, NP Podyjí, 2005. Foto M. Vojtíšek |