Mapování a ochrana motýlů České republiky
určovací klíč (PDF, 1003,4kB) >>>
Hnědásek kostkovaný - Melitaea cinxia (Linnaeus, 1758)
Délka předního křídla: 18-21 mm
Areál. Palearktický. Severozápadní Afrika, většina Evropy (ve Skandinávii a na Britských ostrovech pouze na jihu), Turecko, jih Ruska, Střední Asie po Mongolsko, Zabajkalsko a Dálný východ.
Biotopová vazba. Různé nelesní biotopy v teplých oblastech, hlavně lesostepi, skalní stepi a písčiny, případně teplejší paseky. Je znám i z biotopů vlhčích, respektive z luk, kde se střídají vedle sebe vlhká a suchá místa (louky na flyši v Bílých Karpatech).
Živná rostlina housenek. Několik druhů jitrocelů ( Plantago spp.): j. kopinatý ( P. lanceolata ), j. větší ( P. major ), j. prostřední ( P. media ) a rozrazilů ( Veronica spp. ): r. klasnatý ( V. spicata ) a r. ožankovitý ( V. teucrium ).
Vývoj. Jednogenerační (květen – červenec). Samice klade vajíčka ve skupinách na rub listů živných rostlin. Housenky poté žijí ve společném zámotku, kdy opřádají celou rostlinu jemným pavučině podobným vláknem. Housenky zůstávají gregarické až do posledního instaru, larvy poslední instaru se rozlézají a kuklí se jednotlivě.
Chování. Jeden z nejprozkoumanějších evropských motýlů po stránce populační ekologie, vztahu k živným rostlinám, biotopových nároků, dynamiky parazitů a parazitoidů atd.; modelový druh pro studium metapopulační dynamiky. Finským ekologům se během let podařilo zjistit, že motýl obývá síť biotopových plošek. Pravděpodobnost vymírání na jednotlivých ploškách je relativně velmi vysoká, což souvisí s gregarickým způsobem života housenek. Žádná z plošek není sama o sobě schopna zajistit dlouhodobé přežití lokální populace. Mezi ploškami dochází k poměrně značným migracím dospělců Byl zde potvrzen Alleeho princip, podle nějž mají samice v populacích o malé hustotě jedinců nižší reprodukční úspěch než ve velkých populacích. Ze svých živných rostlin motýl získává iridioidy, díky nimž je nechutný pro případné predátory.
Podobné druhy v ČR. Žádné.
Rozšíření v ČR. V minulosti byl všeobecně rozšířen v nížinách a pahorkatinách. Z mnoha oblastí vymizel (většina západních, jižních a východních Čech a severní Morava), současný výskyt je jen zlomkem bývalého areálu, přežívající populace jsou často izolované. Větší populace se udržely pouze v Českém středohoří, okolí Prahy, na Znojemsku, na Pálavě, u Mohelna, Hodonína a ve Ždánických vrších a Bílých Karpatech.
Ohrožení a ochrana. Ohrožený, podobně jako i v jiných částech střední a západní Evropy. Finské a britské populace jsou omezené na výhřevné lokality s nezapojeným drnem a narušovaným půdním povrchem (buď útesy nebo pastviny). Charakter biotopů našich přežívajících populací napovídá, že biotopové nároky a příčiny ohrožení jsou analogické: druh z krajiny zmizel vinou zarůstání suchopárů a zapojení vegetačního krytu, přičemž obojí muselo souviset s ústupem od tradičního pastevního hospodaření. Přežívá také v disturbovaných územích s plochami nezapojené vegetace (vojenské výcvikové prostory, pískovny, kamenné osypy a sešlapávané plochy ve stepních rezervacích apod.).
Pro všechny přežívající populace je nutno zajistit management: prvým krokem musí být likvidace náletových dřevin, následovaná zajištěním (nebo udržením) vhodného disturbančního režimu. Vhodná je sezónní a nepříliš intenzivní pastva koz, sešlap, maloplošné mechanické narušování drnu, občasné pojezdy pásových vozidel (nejlépe na jaře, kdy larvy nejsou v hnízdech). Vzhledem k prokázané metapopulační dynamice zakládat vhodné lokality v okolí obsazených biotopů (využít například vhodně upravené silniční a dálniční zářezy, či opuštěné lomy a pískovny). V neposlední řadě je nutné důkladněji zmapovat výskyt v ČR a alespoň rámcově zde prozkoumat biotopovou vazbu a strukturu populací.
- výskyt do roku 1950,
- výskyt 1951-1980,
- výskyt 1981-1994,
- výskyt 1995-2001
Fotogalerie
Imága
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
