určovací klíč (PDF, 791,5kB) >>>
Rozpětí křídel: 40-46 mm, délka předního křídla: 20-26 mm
Areál. Mediteránní. Severní Afrika, jižní Evropa, Balkánský poloostrov až po Sýrii. Na sever zasahoval historicky po jižní Švýcarsko, Dolní Rakousko, jižní Moravu a jižní Slovensko. V posledních letech motýl výrazně expanduje v západní Evropě na sever (západomediteránní poddruh P. mannii alpigena Verity, 1911) a osídluje zde záhony s iberkami v intravilánech obcí. Ze Švýcarska se rychle rozšířil do většiny jihozápadního Německa, později pak do středního a východního Německa a západního Rakouska. Nově byl také zjištěn v severovýchodním Bavorsku a jižním Sasku nedaleko českých hranic. Nejdále na sever zatím nalezen v severoněmeckém Meklenbursku-Předním Pomořansku a v roce 2015 poprvé zjištěn dokonce v Holandsku.
Biotopová vazba. Skalnaté výslunné stepi a lesostepi na vápencovém podkladu. V poslední dekádě také zahrady a parky s výsadbami iberek.
Živná rostlina housenek. Iberka (Iberis spp.), Peltaria perenis (Dolní Rakousko), P. alliaria (Rumunsko), Alyssoides spp. (Švýcarsko), řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa) (Maďarsko) a zřejmě další brukvovité (Brassicaceae). Zahradní populace, expandující v západní Evropě, se vyvíjejí převážně na iberkách – i. vždyzelená (Iberis sempervirens) a i. hořká (I. amara), v menší míře také na křezu tenkolistém (Diplotaxis tenuifolia) (Německo).
Vývoj. V jižní a západní Evropě vícegenerační (březen-listopad). Na jižním Slovensku byly známy autochtonní dvougenerační populace (duben – červen, červenec – srpen). Vajíčka kladena jednotlivě na spodní stranu listů živných rostlin rostoucích na skalnatých ploškách s řídkým rostlinným pokryvem. Larva vyžírá listové růžice. Kukla přezimuje.
Chování. Nepopsáno. Na rozdíl od příbuzného běláska řepového (Pieris rapae) imága létají rychle a klikatě. V poslední dekádě expanduje na sever a zjevně má značnou disperzní schopnost. O ekologických nárocích druhu je známo velmi málo, detailní výzkum je proto navýsost žádoucí.
Podobné druhy v ČR. Bělásek řepový (Pieris rapae).
Rozšíření v ČR. V minulosti byl znám pouze z Pavlovských vrchů na jižní Moravě, kde byl nalezen D. Povolným 13.8.1973 na jižním svahu Svatého kopečku u Mikulova (5 jedinců včetně samice) (Povolný 1975; Králíček a Povolný 1980; dokladové kusy v Moravském zemském muzeu v Brně). Další dva později revidovaní jedinci byli doloženi ze stejné lokality z konce 60. let 20. století (20.7.1967 a 20.7.1969, leg. E. Hachler, O. Jakeš revid., coll. Moravské zemské muzeum v Brně). Od té doby u nás nebyl zastižen 45 let. Až v roce 2018 byl znovu doložen na 4 lokalitách v jižních Čechách u Českých Budějovic – na zahradách v Dobré Vodě (18. a 26. 8.2018, 2 ex., lgt. et coll. Z. F. Fric), mezi Dobrou Vodou a Suchým Vrbným (19. 8.2018, 1 ex., lgt. et coll. Z. F. Fric), několik jedinců na poli u Dubného (20. 8.2018, 2 ex., lgt. et coll. Z. Mráček) a u Plané (29. 8.2018, 2 ex., lgt. et coll Z. F. Fric, Z. Mráček). Návrat běláska do České republiky souvisí s jeho nynější masivní expanzí v západní Evropě. Především pak v západní polovině Čech při hranici s Německem a Rakouskem je třeba kontrolovat bělásky na výsadbách iberek v obcích. Je pravděpodobné, že v nynějších velmi teplých letech se u nás začne bělásek rychle šířit, obdobně jako v okolních zemích.
Ohrožení a ochrana. Naposledy byl u nás prokázán v roce 1973 a poté zařazen mezi vymřelé druhy. V roce 2018 pak znovu nalezen na 4 lokalitách v jižních Čechách. Jihočeské nálezy zjevně pocházejí z šířících se populací v severozápadním Rakousku. V současnosti v západní a střední Evropě zahradní populace výrazně expandují na sever a nejsou ohroženy. Rozšíření a početnost jihočeských populací bude třeba nadále zkoumat. Není vyloučeno, že bělásek jižní byl v minulosti na Pavlovských vrších přehlížen mezi velmi hojným běláskem řepovým a později vlivem změn biotopů vyhynul, obdobně jako v Dolním Rakousku, na jižním Slovensku (70. léta 20. století) a později zřejmě také v severním Maďarsku.