určovací klíč (PDF, 751,4kB) >>>
Rozpětí křídel: 42-45 mm, délka předního křídla: 20-24 mm
Areál. Pontomediteránní. Ostrůvkovitě Španělsko, jižní Francie, Itálie, jih střední Evropy, Balkán, Ukrajina, jižní Rusko, Turecko, Střední východ, Střední Asie po Altaj.
Biotopová vazba. Lesostepi a suché květnaté louky se skupinami stromů a keřů.
Živná rostlina housenek. V západní a jižní Evropě prokazatelně na tužebníku obecném (Filipendula vulgaris), na Moravě (Bílé Karpaty) a západním Slovensku rovněž (M. Vojtíšek a L. Víťaz pers. com.).
Vývoj. Jednogenerační (konec května – červenec). Vajíčka kladena jednotlivě na vrcholy živné rostliny, přezimuje vyvinutá larva ve vajíčku, housenky se líhnou brzo na jaře, jsou silně heliofilní a žír provádějí ve dne. Bionomie ve střední Evropě nestudována.
Chování. Populační ekologie ani chování nebyly studovány. Samci patrolují, jako u ostatních perleťovců, motýl bývá na lokalitách početný.
Podobné druhy v ČR. Perleťovec kopřivový (Brenthis ino) a p. ostružinový (B. daphne).
Rozšíření v ČR. Pouze na jihovýchodní Moravě. Především v celých Bílých Karpatech, kde je místy hojný. Ojediněle je však hlášen i z přilehlého Strážnicka, jižních svahů Ždánického lesa a Uherskobrodska (kam se zřejmě rozšířil v poslední době).
Ohrožení a ochrana. Ohrožený. Charakteristický druh bělokarpatských “orchidejových luk”, jež jsou co do diverzity vegetace i hmyzu, včetně motýlů, jedněmi z nejbohatších stanovišť ve střední Evropě. Bělokarpatské louky vznikly na místě řídkých pastevních lesů, jejichž pozůstatkem jsou roztroušené solitérní stromy nebo skupinky stromů, jež loukám dodávají charakteristický “savanový” charakter. V minulosti bývaly jednou ročně sečené, na podzim pak místy vypásané. Až nyní je při managementu bráno v potaz i entomologické hledisko: při kosení jsou ponechávány širší nekosené pruhy apod. Jedná se o zásadní změnu k lepšímu, zoufale však chybí vědecky založený monitoring.